Na čtvrté premiéře se představili Světáci

Dne 13. 12. 2012

Bohatý divadelní podzim v Lanškrouně dospěl do finále 30. listopadu , kdy nováčci i ostřílení borci z divadla Ve Středu uvedli pod režijním vedením Růženy Šteflové jevištní nastudování slavné filmové komedie Světáci. Za připomenutí stojí, že to byla během několika týdnů už čtvrtá lanškrounská premiéra.

Převést filmový scénář plný ostrých střihů a excelentních hereckých výkonů na divadelní prkna není vůbec snadné. Režisérce Šteflové muselo být jasné, že se kromě běžných potíží soubor bude muset porvat s technickými problémy častých změn scén, s velkým množstvím postav i s nemalým očekáváním diváků. Protože kdo by neznal Světáky? Tak ale zrovna já se přiznám, že jsem na internetu zhlédl důležité pasáže filmu až po představení. Do té doby jsem film nikdy neviděl. A bylo asi zbytečné stresovat se hvězdně obsazenou předlohou. Přenést Světáky na divadelní prkna však není věc až tak výjimečná, naposledy se do toho před rokem a půl pustila pražská divadelní společnost Háta, když dílo Zdeňka Podskalského nastudovala coby muzikál.

Růženě Šteflové se vůbec nedivím, že se jí do Světáků nechtělo. Pro ochotníky je už to pořádně velké sousto, a jak prosakovalo do okolí, soubor se z něho nejednou pořádně „zakuckal“. Při zkouškách pak panovalo nervozity ještě o něco víc než bývá s blížící se premiérou obvyklé a ponorkovou nemoc přiznala při děkovačce i sama režisérka.

Samotné představení však pro lanškrounského diváka zklamáním nebylo. Přes opatrný začátek dostával děj postupně spád. Škoda, že na hlavních mužských rolích bylo až příliš znát, že ještě nejsou ve své herecké kůži. Časté změny scény rušily jen minimálně a s respektem konstatuji, že když už se rozhodli hrát s častou přestavbu kulis, o moc rychleji to zvládnout nemohli. Za diskuzi by možná stálo zestručnění úvodní části o některé scény radikálním režisérským řezem.

Pochvalu si myslím zaslouží hlavně dámy, které svým rolím dodaly patřičnou šťavnatost od první vteřiny na pódiu. Především Jitka Melezínková si odbyla svůj divadelní debut famózním výkonem, který její manžel okomentoval slovy: „Jituš hrála líp než já, ani nevím, co mám doma“. Tradičně pečlivý, tentokrát také velmi lehce vyhraný výkon plný plejády spontánních výrazů předvedla Vlaďka Reslerová. Její role prohnané kuplířky mě bavila a výborně kontrastovala s naivitou a roztomilou slaboduchostí trojice lehkých ženštin. Z menších rolí vyčníval s noblesou sobě vlastní také výkon Ivo Obra v roli emeritního profesora.

Suma sumárum hra o třech povedených fasádnících, kteří se chtějí při práci v Praze zapojit do nočního života „na úrovni“ tím, že se v rychlokursu stanou intelektuá, držela pohromadě a i přes mírnou nervozitu z počátku představení a ne zcela využitý potenciál dialogů publikum bavila. Klíčová scéna, kde se všichni hlavní protagonisté u jednoho stolu navzájem snaží přesvědčit okolí o své kulturní výši, neměla chybu.

A vůbec se nedivím, že režisérka nakonec svým hercům za premiéru poděkovala, ta dřina nakonec stála za to.

František Teichmann, Listy Lanškrounska 2012