Republika

Dne 28. 10. 2018

DIVADLO S HUMOREM PŘIPOMNĚLO DĚJINY 20. STOLETÍ Publikováno: 28. 10. 2018 Premiéra pořadu Sto let republiky aneb dějiny s úsměvem, 26. 10. 2018, sál zámku Jako bývalý aktivní člen souboru Divadla Ve středu dokáži si lépe než běžný divák představit, kolik práce představoval komponovaný večer Dějiny s úsměvem, kterým se lanškrounští ochotníci rozhodli oslavit 100 let od vzniku Československa. Pevnou linku pořadu držel Pavel Studený s Gabrielou Mačudovou, kteří mluveným slovem připomínali uplynulých 100 let. Vtipným věcným dialogem provázeli diváky peripetiemi vývoje Čechů i Slováků ve 20. století. Na pozadí se střídaly portréty prezidentů jako svatí v orloji a dělily život země na světlé, temnější i docela temné epizody, vždy ohraničené humornými příběhy. V téhle posloupnosti vyniklo, jak často jsme my Češi zapomínali, že demokracie není trvalý stav věcí a už vůbec ne samozřejmost. Nejednou se nám našim přičiněním vloudila do života nesvoboda, která na dlouhá léta změnila život celým generacím. A většina mlčky přihlížela. Teď zpětně ty chyby vidíme zřetelněji ve zřejmých obrysech a chechtáme se pitomoučkým budovatelským básním, ale celé generace tohle žily a sranda to moc nebyla, i když jsme si ji uměli udělat i z okamžiků, kdy nám bylo hodně krušno. Soubor má štěstí, že se může opřít o silné vyhrané osobnosti. Nelze nepochválit Karla Melezínka a jeho suverénního Švejka. Snad se nenaštve, ale do téhle role doslova dorostl. Referenta Kudlu zvládl naprosto přesvědčivě a spolu s manželkou Jitkou si vystřihli bravurní scénku, za kterou by jim palec nahoru ukázala i Bohdalová s Dvořákem. U textu, který přečetl Jan Frank v brněnském hantecu, jsem posmrkal dva kapesníky a smál jsem se tak, že mi dělalo potíže fotit. Honza je mistr vtipné improvizace, což dokládá při každém svém veřejném vystoupení. Roli od role se zlepšuje i Jan Melezínek s Richardem Kohoutem. Na jevišti je jim evidentně dobře a vystoupení oživují suverénním zpěvem. Při nedělní chvilce poezie s Květou Černohousovou jsem si vybavil i vůni dětského šampónu, který neodmyslitelně patřil k této fázi dne i týdne mého dětství tak jako její znělka. Nemohu jmenovat všechny herce, ale to, co při své premiéře předvedl David Dolníček, mi bralo dech. S očima Václava Lohniského a samozřejmým vystupováním znovu dokázal, že není malých rolí. Milouše Jakeše a jeho věhlasný projev pak zvládl famózně. Svou premiéru si na lanškrounských divadelních prknech odbyl i Jaroslav Brandejs. A přiznám se, že nejen pro mě to bylo překvapení. Tajemník úřadu své rétorické i herecké schopnosti předvedl na nejednom zastupitelstvu a tak nemám obavu, že by role neuchopil správně. Kolem jeho osoby se ale děje na úřadu tolik zvláštních situací, že v ochotnickém souboru, který z velké části stojí a padá na osobních vztazích, přátelství i sdílení hodnot, je poněkud rušno. Zhruba od poloviny pořadu jsem začal přemýšlet nad tím, jak se pořad popasuje i s dobou porevoluční. Do té už se ale našláplo jen zlehka. Připomněly se nesmrtelné reklamy, ale ostřejší satira, do které se pustila před čtrnácti dny Škeble, se nekonala. Úmyslem režisérky i autorky scénáře Růženy Šteflové evidentně nebylo rozdmýchávat vášně okolo historie nedávné i té současné. Byť doba je dnes více než inspirativní. Diplomaticky jen v závěru shrnula, že boj o demokracii je aktuální i dnes. A já dodávám, že nejen ve veřejném prostoru, ale i v zákulisí. Zdařilý pořad by měl mít hodně repríz a odvážně bych se jeho edukativní rozměr nebál nabídnout ani na akademické půdě, protože, jak ukázal nedávný průzkum pořadu České televize 168 hodin mezi vysokoškoláky, většina z nich netuší, kdo to byl Tomáš Garrigue Masaryk. Takže hodně úspěchů Divadlo Ve středu! František Teichmann